Ústavní soud se zabýval otázkou, zda je ústavně přípustné vyloučit nájemce staveb určených k individuální či rodinné rekreaci z nároku na příspěvek na bydlení. Dospěl k závěru, že takové rozlišování je svévolné a odporuje zákazu nerovného zacházení při přístupu k základnímu právu na přiměřené zabezpečení v hmotné nouzi.
Napadené ustanovení zákona o státní sociální podpoře přiznávalo nárok na příspěvek na bydlení u rekreačních staveb pouze jejich vlastníkům, nikoli nájemcům, přestože obě skupiny mohou tyto stavby využívat k trvalému bydlení a za srovnatelných podmínek. Podle Ústavního soudu není rozdíl mezi vlastnictvím a nájmem v tomto kontextu relevantní – rozhodující je funkce bydlení, nikoli právní titul k užívání stavby.
Soud neshledal žádný legitimní cíl, který by odlišné zacházení s nájemci ospravedlňoval. Argumenty o prevenci zneužívání dávky či ochraně veřejných rozpočtů označil za nepřesvědčivé a nedostatečně podložené. Naopak poukázal na to, že nájemci mohou být z hlediska hmotné nouze dokonce zranitelnější než vlastníci.
Ústavní soud proto konstatoval neústavnost napadené úpravy, avšak ustanovení nezrušil. Zvolil tzv. interpretativní výrok a závazně stanovil, že právní úprava musí být vykládána tak, aby umožňovala přiznat příspěvek na bydlení také nájemcům rekreačních staveb, pokud je užívají k trvalému bydlení a splňují ostatní zákonné podmínky.
zdroj: Ústavní soud, tisková zpráva ze dne 17.12.2025
foto: ilustrační, Canva.com